Letadla, vlaky, větrníky a zbrojní průmysl: Tam se točí peníze

Ivo Červenka zastává pozici ředitele Svazu strojírenské technologie (SST) od loňského května. Má zkušenosti z firem PP Agency, Strojimport a Nanotech-Europe.

Jak si stojí české strojírenské firmy oproti evropským? Daří se nám udržet, nebo jsou české firmy stahovány dolů německými ekonomickými problémy?

Když to zhodnotím z pohledu českých výrobců obráběcích strojů, tak ta situace nenahrává dobré náladě. Zejména jde o firmy z rodiny TOS: Hulín, Varnsdorf, Kuřim, Olomouc, Hostivař. Ekonomika je jako na houpačce. V loňském roce se povedlo export meziročně navýšit, ale v prvním letošním kvartálu spadl. Vidíme málo objednávek a malou chuť investovat. Naše závislost na Německu je velká, exportujeme tam skoro 30 % a na naší ekonomice je toto propojení vidět.

Pokud dojde na evropské úrovni k nějaké revizi Green Dealu, uvítají to čeští strojaři? Co od toho očekávají nejvíce?

Green Deal vytváří velkou administrativní i finanční zátěž nejenom na výrobce strojů. Cenově se Evropa stává nekonkurenceschopnou. Finální cena obráběcích strojů narostla za poslední 3 roky o 30 %. Tento růst ovlivnila inflace, ceny energií a rostoucí ceny materiálu. Dodávky surovin z Ruska jsou úplně ukončené a z Ukrajiny jsou problematické. V rámci CECIMO (Evropská asociace strojírenských technologií) jsme tlačili na evropský parlament na uvolnění přísných termínů, což se podařilo jen částečně. Certifikace ESG je nyní odložena o tři roky. Jestli to pomůže našim firmám, to uvidíme. V praxi totiž už nyní tuto certifikaci vyžadují firmy z letectví a energetiky. Další povinností je povinné zavedení směrnice NIS 2 o kybernetické bezpečnosti. To je v zásadě potřebná věc, ale opět vytváří náklady našim firmám. Starosti mi dělá import levných strojů z Asie, kde si s podobnými věcmi hlavu nelámou. A i pokud od nich bude Evropa tyto certifikace vyžadovat, tak si myslím, že si je snadno dokáží opatřit jen tak „na oko“.

Dá se zobecnit, kde české firmy nejvíce tlačí bota? Co je nejvíc trápí?

Jednoduše nedostatek zakázek. Z velké části způsobený slabou poptávkou z Německa. Dalším kamenem úrazu je nedostatek kvalifikovaných pracovníků. My se snažíme pomáhat školám, podporujeme soutěže a podobně. Ale je to těžké, zájem mladých lidí o strojařinu je prostě malý.

Jak realisticky odhadujete budoucnost automobilového průmyslu v Evropě?

No vzhledem k tomu, že paní Ursula von der Leyenová vyhlásila, že platí zákaz výroby aut s konvenčními motory od roku 2035, tak to vidím pesimisticky. Automobily se spalovacími motory vyžadují přesně obráběné díly. Tady jsme měli náskok. U elektromobilů řada náročných komponent odpadá. Čína už řadu let investuje pouze do elektroaut a náskok nyní získávají jejich výrobci. Zahýbat by s tím snad mohla už jedině ropná lobby. Osobně si nemyslím, že znečištění prostředí běžnými automobily je takový problém. Všechno je teď spíše věc politiky než technologie. Miliardy nainvestované do elekromobilů VW a dalších, které stojí na odstavných plochách a nikdo je nechce, jsou politicky zavazující. Od toho nikdo nebude chtít ustoupit. V následujících deseti letech se s tím budeme muset poprat. Nabízí se orientace na letecký průmysl, energetiku, železniční dopravu a samozřejmě zbrojní průmysl.

Mezi všemi obory je „skokanem roku“ zbrojní výroba, která roste o stovky procent ročně. Je to specifické odvětví, kam by každý chtěl dodávat. Máte nějaké rady, jak se do tohoto exkluzivního klubu dostat?

Před svým působením ve Svazu strojírenské technologie jsem pracoval jako generální ředitel Strojimportu, kde se velká část obchodů týkala zbrojního průmyslu. V devadesátých letech jsme tu měli ohromný podíl zbrojního průmyslu, ale skoro všechno jsme opustili. Z našeho skutečně výsostného postavení zbylo jen torzo. Zbrojovka Vsetín, Zbrojovka Brno jsou pryč. My jsme v Brně vyráběli obrněné transportéry. Jediný výrobce palných zbraní je u nás dnes Česká zbrojovka. Dobře si vede skupina CSG hlavně díky tomu, že oživila Tatru a dodává ji do obranného sektoru. PBS Group je velký výrobce leteckých motorů, které také často míří právě do vojenského užití. Pokud chce český výrobce strojů najít zákazníka ve zbrojním průmyslu, radil bych hledat spíše v sousedním Polsku, kde jich je mnohem více. Samozřejmě musíme cílit na Německo. Zajímavé výrobní závody jsou také v Srbsku. Velkou příležitostí je logicky i ukrajinský trh, kam čeští výrobci vyvezli loni zboží za přibližně třičtvrtě miliardy. Ukrajina se tak stala čtvrtým nejdůležitějším exportním teritoriem.

Máte přehled, jaké zboží jsme tam dováželi?

Dodali jsme tam například spoustu munice, kterou si nyní už Ukrajinci stíhají vyrobit sami. SST se zasadil o to, aby ukrajinský velvyslanec navštívil české výrobce obráběcích strojů. Následně se naše firmy podílely na dodávkách technologií, i třeba právě na výrobu střeliva. Víme, že se tam od nás prodávají průmyslové 3D tiskárny.

Máte informace, jak se banky staví k financování projektů v obranném průmyslu? Trvá neochota je podporovat, nebo už se možnosti financování zlepšily?

Tento problém jsem vnímal v letech 2017 a 2018, kdy banky vůbec podobné projekty nechtěly financovat. Podílel jsem se na nějakých tendrech do Indie a jedna banka nám to úplně zamítla s jinou se s jistými obtížemi dalo dohodnout. Ale dnes jsem přesvědčený, že banky se snaží podnikům vyjít vstříc i v dodávkách do obranného průmyslu. Dlouhodobě je aktuální téma bankovních záruk na „dual use“, tedy stroje „dvojího užití“ – v civilním i vojenském sektoru. Jde o záruku centrální evropské banky s našimi bankami, aby se nestalo, že zákazníci v zahraničí zboží převezmou a nezaplatí. Ale i tady už jsou ty standardy myslím dobře nastavené.

Každopádně, pokud firmě nevyhoví jedna banka, v jiné to může být lepší, je třeba to zkoušet.

Jaké obory považujete za perspektivní a třeba podceňované, kam bychom měli do budoucna mířit?

Jednoznačně se naše firmy musí zajímat o obnovitelné zdroje, to znamená především větrníky. Tam se pořád hodně investuje a jde o krásnou strojírenskou výrobu. Úspěšně tam dodávají výrobci horizontek a karuselů. Dále je důležitá oblast aerospace, tam bude vždy poptávka po vysoce přesné výrobě. V Evropě se stále investuje do železniční dopravy. Máme velkého výrobce kolejových vozidel a náprav, firmu BONATRANS, kde se hodně vyrábí na českých strojích. Nápravy dělají na strojích od firmy TOSHULIN. Další velcí dodavatelé do železničního průmyslu jsou v Ostravě a největší je ŠKODA TRANSPORTATION, která má závody nejen v Plzni. Tady vidím velkou perspektivu. Na restart automobilového průmyslu bych nevsázel, musíme se posunout jinam.

Možná žijeme v době, kdy se nově rozdávají karty. Čím je české strojírenství pro svět zajímavé? Na co se zaměřit, abychom posílili?

Jsme světová špička v přesné výrobě. Výrok o „zlatých českých rukou“ není klišé ani minulost. Skutečně dokážeme vyvinout téměř nemožné technologie v oblasti strojírenství. Sám jsem to zažil, když jsme ve firmě KOVOS vyvíjeli technologii na obrábění tenkostěnných titanových trubek pro vrtulníky. Stále tu máme špičkové odborníky, jen se musíme starat, abychom je měli i v budoucnosti. Nesmíme se bát zavádění nových technologií. Věřím, že právě česká kreativita je dokáže dobře zapojit do stávajících procesů a nabídnout vysokou přidanou hodnotu.