„Schopnosti nestačí, musíme je umět i prodat,“ říká Pavel Diviš

zakladatel úspěšné strojírenské společnosti TGS. Kromě toho je také odborným garantem strojírenské kategorie v soutěži „Českých 100 Nejlepších“. Tato soutěž si klade za cíl nalézt, vybrat, zviditelnit a veřejně slavnostním způsobem ocenit české firmy, které dosahují mimořádných výsledků.

Proč si myslíte, že si dnes část veřejnosti stále spojuje strojírenství spíše s „těžkou a špinavou výrobou“ než s moderními technologiemi?

Pavel Diviš: Protože se to o nás sakra pořád dokola opakuje. Obraz oboru zamrzl u pohledu na svářeče ropovodu Družba. Mediálnímu prostoru dominují zachránci planety a jejich vidění světa se do toho náramně hodí. Viníka tedy známe. Teď už jen doplňujeme administrativu, aby se to mohlo změnit.

Jenže to je stav obecného povědomí, ne stav oboru. Moderní výroba nebo technologie totiž nejsou konečný produkt. A to se špatně komunikuje někomu, kdo tomu nerozumí. I když na tom není nic apriori negativního, pohled na CNC pohyb, automatizaci, robotizaci, digitální dvojče obrobku nebo chytré řízení procesů prostě nevytvoří tolik emocí jako negativně podaný obraz kouřícího komína. V takto nastaveném prostředí potřebujeme hodně profesionální PR, abychom zvládli lidem odvyprávět, že vyrábíme budoucnost. IT má v tomhle velkou výhodu a náskok.

Setkáváte se u studentů nebo jejich rodičů s předsudky vůči technickému vzdělání?

Jak u koho. Pokud vyrůstáte v Třinci, Boleslavi nebo Neratovicích, získáte od svého okolí určité implicitní nastavení. Nejčastější mýtus ale je, že technický obor znamená „jít do výroby“ ve smyslu těžké manuální práce. A pak přijde klasická rada: nebuď blbej, uč se. Jenže když má někdo předpoklady k technickému vidění světa, ke kreativitě a preciznosti, může to být úplně jiná práce. Práce s 3D modely, měřením, programováním, automatizací a technologiemi, které jsou na světové špičce. Takový člověk z ní může mít obrovskou radost. A kdo to v DNA nemá, proč ho trápit? Proč ho nutit, aby byl ve své pracovní kariéře nešťastný?

Druhý mýtus je, že technika je slepá ulička. Opak je pravdou. Je to jedna z nejuniverzálnějších výbav pro budoucnost. Jenže podobné přesvědčení může mít o svém oboru i vedoucí okresní knihovny. Oba směry mají svou pravdu. A tak je to správně. Ať si každý najde svoje vlastní zaměření. Hlavně ho to musí bavit, ať je to cokoli.

Co když si za svou pověst může strojírenství samo? Je české strojírenství dostatečně inovativní, aby bylo vnímáno jako technologická špička?

Velkou část viny si neseme sami. Dlouho jsme byli subdodavatelé. Kvalitně, levně, podle zadání. Naučilo nás to mluvit víc o ceně než o hodnotě. Inovativní ale být umíme. Problém je, že výrobní proces se komunikuje hůř než výrobek. A o to těžší je vystoupit z komfortní zóny a začít stavět vlastní produkt, vlastní know-how a vlastní značku. Svět se mění. Zakázky samotokem nepřijdou. Vyhraje ten, kdo má nápad, technologický náskok a hlavně ten, kdo ho umí prodat.

Můžete uvést příklady českých firem, které ve svém oboru patří k nejlepším ve světě?

Mám hodně svých oblíbenců. A většinou to nejsou firmy, které se schovávají za obřím logem. Česko je plné středně velkých firem, které mají svůj jedinečný příběh a význam jak v místě, kde podnikají, tak v segmentu, do kterého dodávají. Nebo ještě lépe v tom, co samy vyvíjejí. Veřejnou pozornost si zaslouží i to, jak firmy působí ve svém okolí. Ať už pozitivně, nebo méně úspěšně. Potřebujeme se navzájem. Když se podaří sladit potřeby všech stran, může z toho vzniknout nadprůměrný výsledek. A ten je potřeba ukázat.

A přesně to dělá každoroční ocenění Českých 100 Nejlepších. Zviditelňuje české příběhy a dává jim zpětnou vazbu, že svou práci dělají dobře. Takovou motivaci v Čechách potřebujeme všichni.

Vidíte rozdíl v prezentaci strojírenských firem oproti IT, energetice a podobným oborům?

Vidím. IT si vybudovalo image nástroje budoucnosti a komunikuje to úplně přirozeně. Strojírenství má oproti tomu pořád pocit, že kvalita se prodá sama. Jenže dnes už to tak nefunguje. Strojaři dělají skvělé věci, ale mluví o nich málo. A když už, tak příliš technicky. Přitom komunikace není chlubení. Je to nutná součást konkurenceschopnosti.

Mění ocenění veřejné vnímání oboru? Pomáhá firmám v reputaci, náboru a vztazích s partnery?

Ano. Ocenění, a nejen v naší kategorii v rámci Českých 100 Nejlepších, je viditelný signál, že české firmy mají výsledky, příběh a přínos. Uvnitř firmy posiluje hrdost lidí a motivaci. Navenek pomáhá při náboru i při jednáních s partnery, hlavně v zahraničí. Tam potřebujeme získat větší sebevědomí. Být mezi 100 Nej je něco, o co se dá opřít. Není to marketing výrobku. Je to důkaz, že víme, kde jsou naše hodnoty. A české strojírenství dnes potřebuje dvě věci: Rychle inovovat a umět o sobě a svém úspěchu mluvit pěkně nahlas.

(Foto: Martin Tiso)