Největší bariérou robotizace dnes není technologie, ale nerozhodnost

Česká republika patří dlouhodobě k robotizovanějším zemím světa, a to především díky historickému propojení s automobilovým průmyslem. Automatizace však již dávno není výsadou velkých automobilek. O robotech stále častěji uvažují menší a střední firmy, které dlouhodobě řeší nedostatek lidí, rostoucí náklady i potřebu větší flexibility. Vývoj a současné trendy v oblasti robotiky jim navíc vcelku nahrávají, čímž se přirozeně mění struktura robotických projektů. Vše pak nekompromisně podtrhuje demografický vývoj. To, co bylo ještě před několika lety doménou technologicky nejvyspělejších firem, se postupně stává běžnou součástí nejen průmyslové výroby, ale i našeho každodenního života. Mladá generace vyrůstá v digitálním prostředí, moderní technologie bere přirozeně, umí a chce s nimi pracovat. I proto je budou muset firmy do svých provozů zapojovat stále častěji. Jednatel FANUC Czech Jiří Bažata svůj profesní život s roboty pevně spojil, citelně tak vnímá jejich vlastní vývoj i změny, jež se díky nim dějí.

Jak si dnes Česká republika stojí v robotizaci?

Když se podíváme na data IFR (Mezinárodní federace robotiky), v České republice je aktuálně zhruba 27 tisíc instalovaných robotů. Dlouhodobě pak každý rok přibývají další dva až dva a půl tisíce. S ohledem na velikost naší země jsou to tedy velmi dobrá čísla. Historicky jsme se pohybovali kolem jedenáctého nebo dvanáctého místa na světě. Dnes jsme tedy sice o něco níž, ale je potřeba říct, že v celkovém měřítku obrovsky vyrostla Čína a další asijské země. Například v Indii vidíme skutečně markantní nárůst instalací robotů. Být v rámci celého světa v první dvacítce je pro Českou republiku pořád výborný výsledek.

Je tento pokles způsobený především stavem v oblasti automotive?

Do velké míry ano, a je to vlastně logické. Pokud se v jednom roce nespustí větší projekty ve Škodovce, Toyotě nebo u dalších velkých hráčů oboru, čísla se okamžitě propíšou do statistik. Všichni dnes mluví o tom, že je potřeba nebýt závislí jen na automotive. Přesto je automobilový průmysl pořád naším pevným základem a nejde ho jednoduše odepsat. Avšak pokud se tomuto odvětví nedaří, okamžitě to pocítí spousta navázaných firem i zaměstnanců. Statistika se pak zcela přirozeně změní. Osobně však zůstávám optimistický.

Rozumím tomu správně, že menší a střední firmy přebírají roli hlavního tahouna automatizace?

Dá se říci, že ano. Byť menší a střední firmy samy o sobě takové objemy samozřejmě nenasbírají. Je však velmi důležité pracovat i s daty mimo automotive. Když jej odfiltrujeme a sledujeme ostatní průmyslové obory, trend je stále rostoucí. A to je podle mě velmi pozitivní. Zároveň ale vidíme změnu struktury projektů. Dříve dominovaly velké robotické linky po desítkách či stovkách robotů. Dnes roste počet menších aplikací a kusových řešení. Pro nás jako dodavatele je to sice pracnější, ale zároveň stabilnější. Menší a střední firmy totiž většinou zůstávají lokálně ukotvené, zatímco velkou výrobu může automobilka přesunout jinam a během chvíle zmizí stovky robotů. Menší firmy tady ale většinou zůstávají.

Jaké zásadní změny v myšlení a přístupu firem pozorujete?

Za velmi pozitivní považuji to, že firmy jsou dnes mnohem lépe edukované. Před deseti lety jsme neustále řešili otázku, jestli robot vezme lidem práci. To už dnes prakticky není téma. Lidí je nedostatek a demografický vývoj je jasný. Český trh je navíc podle mě z pohledu robotiky jeden z nejvyspělejších ve střední Evropě. Když srovnám Česko s Polskem, Slovenskem nebo Maďarskem, máme opravdu silné zázemí. Polsko je dnes velmi dynamické a rychle roste, ale český trh je pořád velmi dobře etablovaný. Firmy už vědí, co robotizace přináší. Dodavatelé robotů tu dlouhé roky budovali osvětu, pořádali prezentace a ukazovali konkrétní aplikace. FANUC byl, je a zůstane v této oblasti aktivní, protože to vnímáme jako zásadní položku úspěchu. Dnes už tedy nepanuje taková obava z neznámého, na druhou stranu stále cítíme velkou nerozhodnost. Poslední roky byly plné krizí a nejistoty. Firmy si připravily investiční plány, predikce výroby, rozvoj automatizace, pak přišla další komplikace a všechno se znovu přehodnocovalo. To vám vezme mnoho času. Projekt, který jste plánovali před třemi lety je již mimo hru. Dlouhodobé přešlapování na místě málokdy přinese větší užitek. Myslím, že právě díky tomu dnes Evropa ztrácí tempo. Zatímco Asie postupuje velmi dynamicky a strategicky, Evropa příliš často přešlapuje na místě.

Jenže, jak z toho ven?

Ještě před deseti až patnácti lety byla Čína vnímána hlavně jako země levné pracovní síly. Automatizace tam zdaleka nebyla tak rozvinutá jako dnes a průmysl dlouho stál především na nízkých nákladech na zaměstnance. O to zajímavější je, jak výrazně se situace změnila. Čína pochopila, že robotizace není žádná módní atrakce ani technologická hračka, ale klíčový nástroj pro udržení konkurenceschopnosti a stability výroby. Stejně jako Evropa navíc začala řešit i demografický vývoj a nedostatek lidí. Firmy si dnes uvědomují, že pokud automatizaci správně uchopí, dobře se připraví a vyberou kvalitního partnera, stává se dlouhodobou součástí jejich rozvoje. I když některé první projekty nemusí dopadnout ideálně, tlak trhu firmy stejně postupně dovede k tomu, že roboty začnou vnímat jako běžnou a nezbytnou součást moderní výroby. Je zkrátka na čase začít být dynamičtější.

Co vše musí robot umět, aby obstál, musí být i on dynamičtější?

Dnes už nejde primárně o rychlost nebo přesnost. Tyto parametry mají průmyslové roboty na vysoké úrovni už dlouhá léta. FANUC je v tomto ohledu docela konzervativní, a v rámci inovací bych řekl, že se nikdy nejednalo o nějakou překotnou revoluci, ale spíše o plynulou evoluci. Zakládáme si na zpětné kompatibilitě, dostupnosti náhradních dílů a dlouhodobé uživatelské přívětivosti. Ta je nejdůležtitější. Obrovský posun přinesla kolaborativní robotika. Ta sice začínala hlavně jako bezpečná spolupráce člověka a robota, ale zároveň otevřela tlak na jednodušší ovládání. Firmy chtějí intuitivní prostředí, dotykové displeje a jednoduché programování. Lidé jsou zvyklí ovládat vše přes telefon nebo tablet. Dnes už často nemusíte znát klasický programovací jazyk. Robot se programuje pomocí grafických ikon a jednoduchých logických kroků. To je důležité i pro samotné firmy. Dříve měly obavu, že budou závislé na drahých či obtížně programátorech. Dnes vidíme, že stále více zákazníků si roboty programuje a upravuje samo.

V předešlé otázce jsme hodně zmiňovali Čínu. Proto se zeptám, jak vnímáte čínskou konkurenci?

Čínské technologie budou určitě sílit, podobně jako tomu bylo u automobilového průmyslu. Na trhu už dnes čínští výrobci robotů jsou a často zaujmou hlavně cenou. Naší cestou ale není jen cenový boj. Musíme nabídnout něco navíc – kvalitu, spolehlivost, technickou podporu nebo kybernetickou bezpečnost. Právě kyberbezpečnost je dnes obrovské téma. Firmy chtějí vědět, jak se pracuje s daty, kdo k nim má přístup a jak jsou chráněná. To by ovšem bylo téma na další samostatný rozhovor.

Jak do robotiky vstupuje umělá inteligence?

AI je silný nástroj, ale průmysl stojí hlavně na spolehlivosti a stabilitě. Ve výrobě si nemůžete dovolit experimentovat tak jako na sociálních sítích. Největší přínos AI vidím hlavně v oblasti kamerových systémů, strojového vidění, diagnostiky a práce s daty. Robot díky tomu dokáže lépe reagovat na změny nebo zpřesnit pohyb. Robotické rameno samo o sobě není nic jiného než nosič technologie. Skutečná přidaná hodnota vzniká až ve spojení s dalšími systémy.

Neztrácejí tak dnes kolaborativní roboty význam?

Určitě ne. Jen se o nich už tolik nepíše. Z našich dat naopak vidíme, že jejich význam dál roste. Kolaborativní roboty jsou často první volbou firem, které s robotikou začínají. Jsou menší, jednodušší na ovládání a mají velmi přívětivé uživatelské prostředí. Je pravda, že samotné kolaborativní aplikace netvoří většinu nasazení. Ale právě prvky, které kolaborativní robotika přinesla – intuitivní ovládání, ruční navádění nebo jednodušší programování – se nyní přenášejí i do klasických průmyslových robotů. Dnes už například můžete ke klasickému průmyslovému robotu připojit moderní dotykové rozhraní a pracovat podobně jednoduše jako u kolaborativních robotů.

Vnímáte větší zájem menších firem o robotické aplikace a automatizaci obecně?

Rozhodně ano. Velké projekty jsou dnes výrazně omezené, ale menší a střední firmy rostou velmi rychle. Jsou flexibilnější v rozhodování a zároveň si uvědomují ekonomické souvislosti. Náklady na lidi rostou, pracovníků je nedostatek a návratnost automatizace tak vychází stále lépe. Zajímavé je, že když se podíváme na cenu robotů za posledních deset let a započítáme inflaci, roboty v podstatě nezdražily. Zdražily naopak všechny ostatní náklady kolem. Firmy navíc začínají do návratnosti investice počítat i stabilitu výroby, fluktuaci zaměstnanců, náklady na zaučení nebo výpadky.

Přesto mají některé firmy z robotizace stále obavy.

Ano, často slýcháme větu: „My nemáme výrobu vhodnou pro automatizaci.“ Právě proto nabízíme automatizační audity, kdy s firmami projdeme jejich výrobu a hledáme možnosti nasazení. Díky tomu, že spolupracujeme s integrátory a vidíme velké množství aplikací napříč obory, máme širokou zpětnou vazbu a často dokážeme najít řešení i tam, kde ho zákazník původně neviděl. My jsme sice výrobce robotů, ale 80 % jich prodáme přímo integrátorům. Pracujeme s nimi na partnerské bázi, podílíme se aktivně na aplikacích, řešíme následný servis, provádíme pravidelnou údržbu a vidíme, jak si daná aplikace stojí. Důležité je si uvědomit, že automatizace musí dávat smysl, musí nás umět posunout tam, kde chceme být. Díky pestrosti aplikací máme velmi dobrý rozhled a víme, že si můžeme dovolit být odvážnější.

Jak roboty vnímají samotní zaměstnanci?

To je docela složitá otázka. Z mého pohledu, je potřeba to rozdělit. Lidé přímo ve výrobě mají často obavy. Jsou to zaměstnanci, kteří se bojí o práci, a je to pochopitelné. Naopak management a technologové vnímají automatizaci jako nutnost. Mají zodpovědnost za kvalitu výroby, termíny i konkurenceschopnost. Důležité ale je, že dnes už robot ve výrobě není exotická věc. A to hodně často právě díky kolaborativním alternativám. Firmy jsou na automatizaci zvyklé a pokud se vše vhodně nastaví a vysvětlí, brzy ji i zaměstnanci berou jako standardní a přínosnou součást provozu.

Co by mohlo firmám pomoci v rozhodování?

Firmy už většinou chápou, že automatizace neznamená automaticky propouštění. Každá automatizovaná linka potřebuje dohled, zásobování materiálem, servis nebo supervizi. Vznikají nové kvalifikovanější pozice. Když se podívám zpět, největší bariérou už dnes není technologie ani cena. Největší překážkou je nerozhodnost, to už jsme ostatně zmínili i v otázce celkového přístupu Evropy. Dříve byly limitem technické možnosti. Dnes máme kolaborativní robotiku, kamerové systémy, AI i digitalizaci. Technologie jsou připravené. Firmy, které se rozhodnou rychleji, mají většinou náskok. Pokud se k tomu všemu přidá jistá edukace zaměstnanců, jejich uklidnění z neznámého a správně se nastaví celkové procesy, nemělo by to nikdy dopadnout zle.

Směřuje robotika k větší autonomii?

Určitě ano. Roboty jsou dnes výrazně spolehlivější než dříve. Například u nových generací nabízíme až osmiletý bezúdržbový provoz. Velkým tématem je pak prediktivní údržba. Robot sbírá data o stavu motorů, převodovek nebo senzoriky a dokáže včas upozornit na problém. Zamezuje se přetížení, kolizím a podobným aspektům. Díky tomu všemu se prodlužuje životnost zařízení a snižují se odstávky. Budoucnost vidím také ve větší autonomii robotů. Dnes robot většinou vykonává předem naprogramované úkoly. Do budoucna bude mnohem více reagovat na změny v reálném čase.

Jak velkou roli hraje generační výměna?

Velkou. Hlavně u menších a středních firem. Můžu uvést krásný příklad malé rodinné kovovýroby o pěti lidech, která pořídila kolaborativního svařovacího robota. Zcela bez diskuze se zde robot stal „šestým zaměstnancem“. Všichni se ho naučili ovládat. Cílem nebylo nikoho nahradit, ale ulevit lidem od fyzicky náročné práce. Zachovat si jejich zkušenosti, které vpodstatě tvoří zásadní know-how, ale zároveň pak firmu připravit i do budoucna, kdy se zapojí mladší generace. Takové příklady ukazují, že robot nemusí být hrozba. I jeden robot může být velký pomocník, který upevní stabilitu firmy. Tento příklad je ukázkou ideální kombinace odhodlaného a prozíravého přístupu zaměstnavatele a ochoty zaměstnanců přijmout něco nového.

Co FANUC a téma vzdělávání?

Pro nás je to bezesporu klíčové téma. Nestačí však jen dodat školám roboty nebo hardware. Důležité je pracovat i s učiteli. Školy jsou dnes technologicky vybavené mnohem lépe než před dvaceti nebo třiceti lety. Ale pokud mají studenti technologie opravdu využívat, musí s nimi umět pracovat i pedagogové, kde je to generačně zase o kroky dál. To je alfa a omega. FANUC proto pravidelně pořádá kurzy pro učitele, studentské soutěže nebo vzdělávací kempy, které mají velký ohlas. Snažíme se také vytvářet platformu pro sdílení zkušeností mezi školami. Školy mezi sebou nejsou konkurence, a právě sdílení know-how je podle mě velmi důležité. Naučit se spolupráci na složitějších projektech, objevit kouzlo a radost ze společného úspěchu. To jsou návyky, které si sebou neseme celý život.

Vy osobně pak stojíte i za novým projektem BOT:CAST. Proč právě tento formát?

Bylo to z několika důvodů. S kolegou Radkem Jašíčkem jsme oba fanoušci podcastů a uvědomili jsme si, že existuje obrovské množství podcastů o investování, kryptoměnách nebo lifestyle tématech, ale o průmyslu jich moc není. Chtěli jsme ukázat příběhy lidí z technických oborů. Lidí, kteří vystudovali technické školy a pracují ve velkých firmách, startupech nebo technologických společnostech. Mladá generace podle mě potřebuje vidět konkrétní příběhy a konkrétní výsledky.

Dnešní průmysl už dávno není šedivá hala z devadesátých let. Moderní výrobní firmy jsou technologicky velmi vyspělé prostředí. Práce ve strojírenství vás dokáže uvést do oborů, o kterých se vám ani nesnilo. Nabídne vám možnosti podílet se na projektech ve velmi atraktivních sférách. Umožní vám pracovat s těmi nejlepšími technologiemi. Našimi hosty jsou velmi inspirativní lidé, kteří si svůj úspěch vydobyli z různých startovacích pozic. Práce na tomto projektu je velmi krásná, ovšem velmi náročná. Věříme však, že to má smysl a své posluchače si BOT:CAST najde. A to nejen mezi mladou generací.

Atraktivní projekty, moderní technologie, to zní fajn. Co je ale to zásadní sdělení pro mladou generaci: proč se zaměřit na strojírenství?

Výrobní průmysl byl, je a bude základem české ekonomiky. Moderní technické obory dnes propojují strojařinu, IT, software, elektroniku, design a kreativitu. Každý si v tom může najít vlastní cestu. Navíc jde o obor, který vytváří reálné hodnoty. Dnes je populární online svět nebo kryptoměny, ale průmysl vyrábí věci, které společnost skutečně potřebuje. A důležité je i to, že technické obory nabízejí velmi zajímavé kariérní možnosti. Můžete cestovat do zahraničí, poznat svět, jiné kultury a podílet se na unikátních mezinárodních projektech. Kdo na sobě chce pracovat a stále se učit nové věci, bude v tomto oboru na správném místě. O tom jsem přesvědčen.

Věřím, že právě díky automatizaci je v technických oborech více prostoru i pro ženy. Ty se však do této branže stále moc nehrnou.

Bohužel je to tak. Dnes už tam ale podle mě žádná bariéra není. Máme skvělé příklady žen, které stojí za úspěšnými technologickými projekty nebo startupy. Přesto je pravda co říkáte a na technických školách je dívek stále relativně málo. Myslím si ale, že se to postupně mění. Moderní technické obory už dávno nejsou jen o „špinavé práci“. Je v nich kreativita, design, software i komunikace. Ženy přináší jiný pohled, jiné vnímání, zcela odlišnou energii.

Kam podle vás robotika směřuje?

Budoucnost bude hlavně o flexibilitě. Výroba bude muset mnohem rychleji reagovat na změny trhu a zákaznických požadavků. Roboty budou autonomnější a schopné samostatněji reagovat na změny ve výrobě. Velkým tématem bude také energetická úspornost a již zmíněná kybernetická bezpečnost.

Na co se v rámci své práce těšíte vy osobně?

V oboru jsem přes dvacet let a vždycky, když jsem si myslel, že už mě nic nepřekvapí, přišlo něco nového. A právě to mě na technologiích baví nejvíc. Ten vývoj je dnes rychlejší než kdy dřív a člověk se musí neustále učit. To je podle mě zároveň největší výhoda i nevýhoda práce v technologiích – nikdy nemáte hotovo.